Šance - Návrat

„Rone! Brácho! No tak, vstávej! Vzpamatuj se přece! Rone, vzbuď se!“ kdosi mě zlehka pleská po tvářích.
„Rone?“ jeho hlas zní najednou trochu zděšeně: „ To ne! To nemůžeš! Teď přece ještě nesmíš umřít! Vždyť… jsi ještě tak mladý!“ jeho hlas se láme a já konečně přicházím na to, že jej znám. No jistě! Bill. Můj drahý nejstarší bratr. Uf.
„Bille!“ snažím se ho upozornit, že jsem při vědomí, ale hlasivky mě odmítají poslechnout.
„Rone!“ nevydrží to Bill a rozpláče se. Máčí mi rameno slzami a nejspíš si vůbec neuvědomuje, že sůl v mých ranách nepříjemně štípe. Ach jo! Musím ho na to asi upozornit sám. Zvednu ruku a velmi zlehka ho pohladím po zádech. Ne snad, že bych byl nějak přehnaně něžný, ale nemůžu se moc hýbat ani normálně, natož když na mě leží brácha.
„Brácho?“ konečně se zvedne a užasle mi hledí do očí. Pokouším se o úsměv, ale je to spíš takový nevydařený škleb.
„Ach, Rone! Já se tak bál, že jsi… že nejsi…“ nedokáže vyslovit myšlenku smrti nahlas. Utírá si oči a bere mě radostně do náruče. Trochu mě dusí, ale teď je mi najednou všechno jedno. Hlavně, že mě našel on a ne jeden z Malfoyových.
„Bille,“ šeptám úlevně: „Ani nevíš, jak rád tě vidím,“ víc ze sebe dneska nevymáčknu. Strašně mě bolí hlava a nejen ona. Chtěl bych toho bráchovi tolik říct, ale to musí počkat. Teď budu snad mít konečně trochu času si popovídat se všemi členy rodiny a hlavně s Harrym a Hermionou. Už jen při pomyšlení na ni se mi po celém těle rozlévá neskutečně příjemný pocit.
„Rone, počkej tu chvilku, prosím. Někoho ti přivedu,“ zvedá se Bill náhle a odchází tak rychle, že ani nemám čas protestovat. Prý počkej. Kam bych tak asi šel v tomhle stavu a nahý? Jen doufám, že nejde pro Fleur, to bych se musem propadnout tisíc metrů pod zem.
„Rone! Rone!“ kdosi re ke mně blíží rychlostí blesku. Kleká si vedle mě a ztěží potlačuje dojetí.
„Charlie, taky tě rád vidím,“ šeptám mu do vlasů, protože to už mě objímá, div mi nepopraskají všechna žebra. Hladí mě po vlasech a pak svléká plášť a halí mě do něho. Bill se stále rozhlíží kolem dokola a pak něco Charliemu šeptá.
„Ale to je nebezpečné!“ tváří se Charlie poněkud polekaně a vrtí hlavou.
„Nemáme jinou možnost.“
„V jeho stavu?“
„Bohužel. Jak jinak ho chceš dostat domů?“
Charlie nakonec rezignuje: „Fajn, Bille, asi máš pravdu.“ Na ta slova mě opatrně zvedají, staví mezi sebe a pevně se ke mně tisknou.
„Prásk!“
Ztrácím na okamžik vědomí a když se probouzím, jsem v Doupěti.
Kolem nás se hned sbíhají mamka, Ginny a Fleur. Charlie mě velmi opatrně bere do náruče a chce mě odnést nahoru, ale je zastaven přívalem otázek, kteé se na mě i na něho sypou.
„Merline! Co se ti stalo, Rone?“
„Kde jste ho našli, Charlie?“
„Teda Rone, ty ale vypadáš!“
„Já měla o tebe takový strach!“
„Kdo ho takhle zřídil, Charlesi?“
„Rrrone, drrrrachoušku, kde jsi celou tu dobu byl?“
„Všude jsme tě hledali, Rone!“
Kdyby je Bill nedržel, vrhly by se na mě. Ale to už mě Charlie nese nahoru, kouzlem plní vanu příjemně vlažnou vodou a opatrně mě vymotává z pláště, aby mě mohl umýt. Chce se mi strašně spát. Voda má uklidňující účinky. Usínám.
Šplouch! Brácha mi polil hlavu. Brrr! Rázem jsem vzhůru. Někdo dupe po schodech nahoru. Charlie mi jemně omývá rány. Dveře se rozletí a dovnitř vpadnou dvojčata s taťkou v patách.
„Tak je to pravda!“
„Promiň, ale my se chtěli přesvědčit na vlastní oči“.
„Kde ses celou tu dobu flákal?“ otázka střídá otázku. Charlie je pohybem hlavy vyhodí. Jdou dolů a znovu se vyptávají Billa na podrobnosti.
„Jsi nějak zamlklý. Muselo to být strašné, já vím, přesto bys mohl projevit aspoň trochu radosti a úlevy, ne? Sedíš a mlčíš. My se můžeme zbláznit strachy, sedmnáct dní po tobě pátráme, a když tě konečně najdeme, tak se tváříš, jako bys nás radši neviděl,“ Charlie vypadá rozzlobeně. Mám strach, že mi ublíží. Krčím se co nejvíc do sebe a on se hnedka tváří jinak.
„Promiň, nevím, co mluvím,“ zastydí se.
„To je v pořádku, máš pravdu, Charlie, musím se vám všem omluvit. Jen co budu vypadat zase jako člověk, o všem vám budu vyprávět.
Brácha mě posadí na zem na mou oblíbenou oranžovou osušku a já se utírám. Pořád mě všechno bolí, ale aspoň jsem doma. Domov. To slovo může znít přímo zázračně. Kouzelně. Jak se mi po Doupěti stýskalo.
„Jdeme?“ vytrhne mě Charlie ze snění.
„A takhle nějaké oblečení by nebylo?“
„No, když pěkně poprosíš…“
„Prosím, prosím,“zatvářím se jako pes před výpraskem a oba najednou vyprskneme smíchy. Brácha mávne hůlkou a už se sem řítí hromádka čistého šatstva. Pomalu se oblékám za vydatné podpory svého ošetřovatele.
„Charlie?“
„Ano?“ tázavě se na mě podívá.
Vztáhnu k němu ruce. Přiblíží se a než se naděje, dostane ode mě velikou pusu. Horečně si oblékám mikinu, abych skryl ruměnec.
Jsem hotov. Brácha mě jako nejvzácnější poklad nese do obýváku, kde mě položí na gauč. Vzápětí se kolem mě shlukne celá rodina. Je tu i Harry. V očích se mu zračí úleva. Všichni mlčí a napjatě poslouchají mé vyprávění. Pánové jsou nadmíru rozhořčeni a dámy pláčou, objímají mě, líbají na tváře. Mamka se kupodivu ovládá nejvíc. Fleur a Ginny propadají hysterii a ke konci vyprávění vhrknou slzy do očí i dvojčatům. Taťka hlasitě smrká a Harry má obličej zabořený do mého hrudníku a celý se zachvívá pláčem. Asi to snáší ještě hůř než já sám. Jak mě mají najednou všichni rádi. Těší mě to, ale někoho tu postrádám. Namlouvám si, že má k nepřítomnosti jistě nějaký velmi vážný důvod, ale v hloubi duše cítím, že se něco stalo. Určitě už mě nemá ráda. Nemám ani chuť se na to ostatních ptát, ale nakonec seberu poslední zbytečky odvahy.